Drahé, české ovečky!
Dlouhou dobu jsem se neozýval, ale to nebylo mou vinou. Prostě můj starý počítač nezvládl ta horka a ani zkoušku prachu a přestal fungovat někdy na začátku prosince. Na štěstí mám už nový a můžu psát. A za tu poslední dobu je o čem psát.
Ale nejprve po pořádku. S koncem listopadu a na začátku prosince jsem měl tady první návštěvu – první odvážlivce z Polska a Anglie. Hodně jsme cestovali po Kamerunu a po Čadu za ty tři týdny co tady byli. Snad nějaké fotky by měly být na internetových stránkách mé bývalé farnosti. Bylo to prima a vše se obešlo bez větších problémů. Teď je řada na nějaké Čechy…
Čas rychle běžel v prosinci a lednu. Celou tu dobu, každý týden dvakrát jsme navštěvovali vesničky a sloužili dožínkové mše svaté. Tak to tady chodí. Je to důležitá věc této Mše svaté, protože z toho co se tam vybere, tak farnost žije následující rok. Je to takový „desátek”. Lidé přináší co se urodilo na poli: rýže, mil, arašídy, občas banány a někdy i slepice. Jednou nám nějaký chlap přinesl varana uloveného v řece (pak jsme ho snědli - dobré masíčko!). Celkem jsme letos nasbírali kolem 80 pytlů, z toho většina je pro farnost, část pro samotný sektor a část pro biskupství. Princip je dobrý, jenže nefunguje to jak by mělo. Ne všichni přináší desátek a někteří jen málo. Chybí zodpovědnost za celek a pocit solidarity, ale to není jen problém v Čadu...
Měli jsme také klidné Vánoce. Před Vánoci nám zavedli ve městě proud! Přijel sám pan prezident dát to do provozu - škoda, že jenom pouliční osvětlení na ulici je napojeno na naftový generátor a ten fungoval asi 2 týdny. Pak už světlo nebylo, ale lampy a dráty jsou... Půlnoční jsme měli v 18.00, pak byla večeře u sester. Dokonce jsme si i zazpívali. Byly také perníčky od maminky z Polska. Betlém jsme měli malinký - jen jesle a Ježíšek a 26.12 tady už není žádný svátek.
Většina z Vás už asi ví, že jsem v nové farnosti v jiné diecézi. A proč? Dalo by se říci, že život je změna... Těžko by mi samotnému bylo v Bebedja. Když by byl alespoň nějaký Polák vedle... Pořád mám problémy si normálně popovídat ve francouzštině, natož v gambay. Spolupráce s místním farářem také nebyla to, co bych si přál. Oni mají svůj svět, který je úplně jiný od toho našeho. Navíc v té farnosti kde jsem teď farář - také Polák osiřel. Druhý, který byl s ním se ze zdravotních důvodů vrátil do Polska. Tak jsem se rozhodl popovídat si s biskupem, a ten mi hned dal „zelenou”. Pak jsem ještě mluvil s polským biskupem, který nás navštívil v Čadu koncem ledna, a ten také souhlasil. Biskup se s námi setkal na setkání všech polských misionářů působících v Čadu. Nakonec se nás tam sešlo z dvaceti sešlo šestnáct. Pan biskup pak hovořil s mým biskupem z Čadu, a tak se všechno uzavřelo. Datum stěhování jsme ustálili na 20.2. To víte, že pro faráře Jeana-Pierra to nebylo příjemné. Na moje místo dostal na tři roky kněze z Beninu a ten mu bude vypomáhat. Pro mne to také nebylo jednoduché. Pořád více a více jsem zapadal do života těch černých oveček. Při různých příležitostech jsme se loučili a já jsem viděl u nich i u sebe trochu smutku. Ale byl jsem si také jistý, že tak to bude lepší. Hodně jsem se za to modlil a vzpomínal jsem také na Čechy a na moje stěhování z Kremže, z Velenic a na konec z Vimperka. Vždycky to bylo těžké, ale na konec i k něčemu dobré. Jen důvěřovat, že nás vede náš Dobrý Pastýř...
Konec konců, od 20.2 jsem v Bologo ,v diecézi Lai. Po cestě je to 140 km a přímou čarou 100 km od Bebedja a směrem na severozápad při hlavní cestě Moundou-NDjamena. Není to daleko, ale jazyk je už jiný. Máme 16 sektorů v lele a jeden v gambay. A lele je úplně jiný jazyk od gambay. Zajímavé je, že tímto jazykem mluví jen lidé z naší farnosti! Celkem území 30x40km... No nějak to zvládnem. Máme novou červenou faru z lateritového kamene. Celkem tři budovy. Vedle matky a sestry z Konga nám pomáhají ve farnosti ještě dvě sestry, které pracují ve zdravotním středisku. Jsou veselé a pořád naříkají na vedro! Ano, je to divné, ale pravdivé. Máme tady také kuchaře, jmenuje se Patrice - je šikovný, ale potřebovali by jsme tady nějakého polského nebo českého učitele vaření. Máme i psa, který se jmenuje Misia a tři kočky. Navíc sestry vedou malý internát pro děvčata z místní školy a my máme internát pro kluky ze základní školy s duchovním vedením. Tady tomu říkají preseminář. Kluků je 8 a jsou velice šikovní. Pomáhají nám při pracích na zahrádce. Pořád je třeba zalévat suchou lateritovou zemi. A občas si spolu zahrajem kopanou, nebo pexeso z Jesenicka, které mi poslali Uhliřovi.
Přes celý půst jezdíme třikrát týdně na kurs. Každý sektor je má zvlášť. Vedou si to sami a z biskupství dostávají jen pomůcky. Je to zajímavé. 80,120,200 anebo i více lidi se sejde na miste pod stromama a poslouchají, zpívají,diskutují a modlí se. Děti, mládež, maminky s dětmi, chlapy, babičky a dědové. Říkám si, že tak to nějak muselo být s Ježíšem v Palestině. To víte,ze všichni tam nepřijdou, ale stejně jsem za ně vděčný. A všechno v tom šíleném vedru. V březnu a dubnu jsou tady ta největší horka. Třetího dne zpovídáme. Se zpovědí je to také různé. Jednou jsem měl na zpověď osm lidí a jindy osmdesát. Lidé se zpovídají samozřejmě ve svých jazycích a já jim moc nerozumím, ale poučení a rozhřešení jim dávám také v lele, nebo v gambaj. Dokáži již rozlišit, kdo se zpovídá v které řeči a to je úspěch. Nemyslím si, že by zneužívali mou neznalost jazyka.Na konec je závěrečná mše a pak ještě jíme bula.
A co ještě? Máme tady motorky - Yamaha 100 a 175, a tak se učím jezdit. Na dovolenou se chystám 5.6. a za vámi bych se chtěl podívat někdy v druhé půlce července. Připravte si třeba lodě anebo kola – dobré by bylo udělat nějakou akci. Připravte se také sami – ne, že jen já budu povídat. Budu i zpovídat, abych si byl jist, že jste na správné cestě.
Moc díky za všechny dopisy, maily, smsky, balíky. Od půlky ledna do konce srpna neposílejte žádné uzeniny! Moc mi to vás přibližuje a vždycky potěší. Báro Š, holky Vaňků, Verčo – moc mě těší vaše úspěchy. Mladí Marci - vaše radost je moje radost. Modlím se i za vaše miminka...Katko,dík za to, že jsi, jsem na tebe hrdý....Uhlířů, paní Švarcová s Bárou, Maruško, Lado(!) – jednička za redakci dopisů a za nápady, za společné psaní. Díky za každou modlitbu a oběť. V tom posledním období mi byly velice pomocné a vždy s tím počítám. Já se ze své strany ještě jednou ujišťuji, že na Vás pamatuji a posílám požehnání každý den na závěr Adorace. Každý večer s Jakubem se procházíme a modlíme se přitom růženec. Tady není problém, že venku je vánice, liják anebo -20 stupňů. Občas se připojí také Misiu...často na vás vzpomínám...
Za chvíli jsou Velikonoce. Dobře prožijte zbytek postní doby, nepromarněte jej a připravte svá srdce na setkání s Ježíšem Zmrtvýchvstalým. Prostě ať Pán rozmnoží Vaší víru v Lásku větší od největšího strachu, proste o pokoj do Vašich srdcí. Držte se nebe. Posílám vám trochu teplíčka a sluníčka.
Váš O. Jarek