Drahé ovečky,

nejdříve Vám chci říci, že je u mne všechno v pořádku a mám se docela dobře. Je to už — anebo teprve — 7 měsíců, co jsem v Africe. Pomalu se učím chápat tuto realitu tak jinou od té naší. Vím, že mi nestačí život, abych tady do toho úplně vešel, ale přiblížit se dá, a to docela hodně.

 

Mám již za sebou první samostatné výjezdy v brus (np. do vesničky vzdálené 60km na školení katechetů), první výměny pneumatik u našeho pic-upa (praskají tady každou chvíli). Mše sv. v gambay to už je normální věc — v naší diecézi se slouží všude v gambay, jen v katedrále a u nás je o nedělích druhá mše sv. ve francouzštině. Znám už skoro všechny vesničky v naší farnosti (je jich kolem 50) a všechny katechety — a je jich docela hodně. S těma katechetama je spousta starostí — málo který je zodpovědný za svou práci, chybí jim pořádná formace, někteří mají problémy s alkoholem nebo zneužívají svého postavení ve vesnici. Pořád přemýšlíme, co se s tím dá dělat, povídáme s nimi, organizují se školení — jenže někteří si z toho vůbec nic nedělají.

Jednou jsme přijeli na takové školení do jedné vesničky (50 km od Bebedja-zabralo nám to 1,5 hod) a katecheta vychází z chaloupky, kouká na nás vykulenýma očima a ptá se: „A co vy tady děláte?“ Sice to bylo domluvené, ale on na setkání zapomněl jako na smrt. Domluvili jsme se na další den a v klidu se vrátili (s tím klidem nekecám — tady se zlobit nemá cenu, nepomůže to). Využili jsme tento nám darovaný čas a jeli se podívat na hrochy (je jich v řece celé stádo — kolem 30 kusů).

 

Teď jsem v Kamerunu u polských sester a poznávám také tento svět — trochu jiný od toho v Čadu. Jsou tady také polští vojáci (7 kusů). Zatím hlídají transport mašin a jiných věcí pro polskou mírovou misi v Čadu (připluli sem přes moře a teď je převáží vlakem a autama do Čadu) a pak jedou také do Čadu.

Spolu s vojákama jsem navštívil také jih Kamerunu - džungli (byli jsme skoro na rovníku, 3 stupně 32 minuty geografické šířky). Navštívili jsme 8 polských misií (v Kamerunu je celkem kolem 130 polských misionářů a misionářek). Jedli jsme polské jídlo, ale také opici (chutnalo to trochu jak kachna) a varana (masíčko bylo super), pili jsme palmové vino (sbírá se šťáva z palmy stejně jak u nás smůla ze smrku). Byli jsme ve vesničce Pigmejů — jsou malí, ale srdce mají velké, jsou otevření, přátelští. Žijí velice skromně — i ve srovnání s jinými černochy — a pořád se usmívají. Při jedné polské farnosti jsme navštívili také dům pro sirotky. Se sirotkami je to tu trochu jinak — je jich tady dost, rodiče jim umírají na AIDS a jiné nemoci, ale rodina má povinnost si vzít děti zemřelých rodičů. Občas to ale také nefunguje, anebo dávají děti do sirotčince jen na nějakou dobu.

V jiné farnosti zas pro nás připravili večírek. Děti tancovaly, zpívaly, dělaly scénky, recitovaly (také jednou básničku v polštině!!). No to byla s nima sranda!

 

Za několik dnů se vracím do Čadu. S tím skončí polské jídlo a polské šišlání, docela pohodlné klima, přístup k internetu a jiné věci. Ale docela se těším. Zase se otevře cosi, co jen těžko můžu popsat a co mně tolik přitahuje. Je to cosi, do čeho bych chtěl vejít se vším všudy, a co ve mně zároveň probouzí obavy. Ne veliké obavy, ale přece. Ne, nebojím se, že to nezvládnu, ale toho, že nepřeskočím ty všechny schémata, ve kterých jsem vyrůstal. Ne že by byly zlé, ale tady často překáží a navíc je vůbec nejde aplikovat do této reality.

Věřím, že Ježíš mi dává šanci žít evangelium na plný pecky a dělit se o svůj život s Ním přítomným v těch nejchudších. Zvládnu to? Nevím, ale vím, že tak nebo jinak nepřestane mně milovat (stejně jak každého človíčka) - a to je moje síla. Chtěl bych Mu prostě udělat radost tím, že budu žít tak, jak On  - úplně pro Boha a Jiné (třeba i za cenu odmítnutí, nepochopení).

Samozřejmě počítám s vaší modlitbou — nejednou přímo cítím ty Vaše přímluvy — bez nich to nejde. Sám na Vás také pamatuji, modlím se, sloužím mši.

Teď je u nás dešťové období. Do vesniček v brusu se ani nedojede, cesty jsou pod vodou, je hrozné bláto — to znamená pro nás minimum práce a čas na modlení.

 

Zdravím Vás všechny srdečně. Dětem a mladým přeji krásné prázdniny. Držte se nebe a pamatujte na mně a na všechny misionáře. Modlete se jako sv. Terezička, abychom byli nejen dobrými misionáři, ale i svatými.

S internetem bude zase problém, ale naštěstí pošta funguje, a tak můžete psát. Zatím všechny dopisy a balíky přišly bez problémů. Zvláště děkuji dětem z Brloha za dopis a balík. Od 1. 6. mají místní děti taky prázdniny (3. měsíce!), ale po prázdninách jim Vaše dárky dám (při farnosti máme malinkou školu — 1. stupeň). Udělalo mi to velikou radost — stejně jako každý dopis nebo zpráva.

No a těším se na další.

 

Žehnám Vám a objímám. Udělejte si jeden druhému křížek na čelo ode mě.

Váš o.Jarek