Mezidobí, to slovo samo jako by naznačovalo, že je to doba tak nějak obyčejná, mezi významnými částmi, doba, která není ničím zvláštní, ničím mimořádná. Možná že ale právě tato doba je pro nás tím důležitější. Faráři to dobře znají, na velké svátky přijdou do kostela i návštěvníci sváteční, mimořádná příležitost dokáže lidi aktivizovat, vybudit k činnosti. Zato v té "obyčejné" době přijdou jenom ti nejvěrnější.
A není to tak jenom s kostelem - i ve svých životech se mnohem snáze necháme k nějaké činnosti na krátko pohnout něčím mimořádným. Dokážeme s velkou slávou něco začít, ale velmi záhy zjistíme, že dlouhodobá, systematická činnost se často ukazuje jako kámen úrazu, sotva prvotní nadšení vyprchá. A přitom stabilita a úspěch mnoha věcí - mezilidské vztahy nevyjímaje - stojí daleko spíše na dlouhodobé vytrvalosti, než na jednorázových, byť velmi intenzivních vzplanutích.
Možná pro nás tedy tato doba může být příležitostí zamyslet se nad tím, co ve svých životech považujeme za důležité, co z nás dělá to, čím chceme být. Co bychom nechtěli opouštět a co naopak není tak podstatné. A pak si můžeme položit otázku, zda těm podstatným věcem v našich životech - ať už to je něco, co děláme, nebo třeba lidé kolem nás, na které si ale také musíme najít čas - věnujeme opravdu tolik pravidelné pozornosti, kolik si zaslouží.