Modlitba je mi vzácnější a sladší než cokoliv jiného ve světě.
Někdy ujdu mnoho kilometrů denně a jako bych vůbec nechodil.
Jsem si vědom jen skutečnosti, že říkám svou Modlitbu.
Když mě pronikne ostrý chlad, začnu se modlit ještě upřímněji, a hned se zahřeji.
Když mě přepadá hlad, volám ještě častěji Jméno Ježíšovo a zapomínám na svou touhu po jídle.
Když onemocním, soustředím se na Modlitbu, a už nevnímám bolest.
Když mě někdo zraní, jen si pomyslím "Jak sladká je Modlitba!",
a křivda (ublížení) a stejně tak i vztek odejdou a já na vše zapomenu ...