Pod růžicí zlatokorunskou

Štíhlé pruty gotických arkád se rozpínají na šest stran

a povětrnost hlodá v pískovci kružeb dlouhá staletí.

Je podzimní večer a na kamenných příčlích růže zlatokorunské usedá rosa,

je letní ráno, slunce ostře kreslí kružboví,

je zima a první sníh leží na temných kamenných profilech;

je vichřice, mráz, krupobití, temno a blesky bouří,

je vlahé mžení dlouhých podzimů,

je měsíčná letní noc, jsou pověsti, zjevení a báje, požáry,

obležení a střelba z děl, je hlodání času.

Jsou věci nepomyslitelné jako západní slunce,

stín růže na kapli Svatých andělů je růže ověnčená polním kvítím,

je hlas varhan, jenž rozezvučuje tabulky zasklení,

je stín mraku, který přechází křížovou loď,

je list přilepený vichrem přívalu na sklo okenní tabulky.

Bylo snad barevné zasklení s postavami svatých a listím bodláků,

byl zpěv mnichů a vůně kadidla,

byla ruka, která tesala jemné příčle a kružby.

Kdo to všechno viděl?

Z útrob země vyšel kámen, sklo i barvy, dláto kameníka; kde je všeho počátek,

kde je kořen tohoto nesmírného stromu poesie a úžasu nadpřirozeného poznání,

jež sahá do nekonečna za poznání básnické?

     Břetislav Štorm